O pôsobení Vladimíra Černušáka, ktorého storočnicu sme si nedávno pripomenuli, v rámci Československej olympijskej akadémie píše historik František Kolář
V deň 100. výročia narodenia historicky prvého predsedu Slovenského olympijského výboru (SOV, na jeho čele stál v rokoch 1992 – 1999) a historicky prvého Slováka v Medzinárodnom olympijskom výbore (MOV) profesora Vladimíra Černušáka – 25. novembra – sa mal v priestoroch výstavnej siene Slovenského olympijského a športového múzea v Dome športu v Bratislave, nesúcej jeho meno, uskutočniť seminár venovaný tomuto významnému jubileu. Žiaľ, nepriaznivá pandemická situácia si vynútila jeho zrušenie. Postupne však zverejňujeme referáty, ktoré na seminári mali odznieť.
Autorom textu štvrtého referátu je významný český športový a olympijský historik František Kolář, dlhodobo činný v Českej olympijskej akadémii. Zameral sa na pôsobenie Vladimíra Černušáka ako predsedu niekdajšej Československej olympijskej akadémie. Vznik ČSOA aj zarámcoval do širších súvislostí. Jeho text zverejňujeme v češtine, len s drobnými redakčnými úpravami a s pridaním dvoch medzititulkov.
„S myšlenkou vytvořit centrum pro studium olympijského hnutí přišel už koncem dvacátých let 20. století jeho zakladatel Pierre de Coubertin. Vycházeje z premisy, že „sport není projevem přepychu ani zahálky, ale nutností, jež je vyvolána potřebou harmonie mezi prací mozku a fyzickým pohybem… a současně i pramenem vnitřního zdokonalování se“, chtěl důrazem na olympijskou výchovu zdůraznit filosofickou podstatu svého olympijského díla proti tehdejším pokusům učinit sport předmětem obchodu a peněžního zisku.
Inspirací mu bylo jeho první poznání staré Olympie. Nicméně jeho idea našla uplatnění až po jeho smrti. Zasloužili se o to Řek Ioannis Ketseas a Němec Carl Diem, kteří navázali na svou spolupráci při přípravě štafety s olympijským ohněm v roce 1936. Na zasedání MOV v Londýně v roce 1939 byl jejich námět zařazen mezi cíle Mezinárodního olympijského výboru a definitivně schválen v roce 1949.
Vznik Mezinárodní olympijské akademie a národních olympijských akademií
Nicméně trvalo ještě dvanáct let, než se projekt Mezinárodní olympijské akademie uskutečnil. Stalo se tak 14. června 1961. Až do roku 1990 ji organizačně a obsahově řídil děkan Otto Szymiczek, po něm až do současnosti je její vedení v rukou Konstantina Georgiadise. Mezinárodní olympijská akademie začala záhy usilovat, aby podobné instituce vznikaly i při jednotlivých národních olympijských výborech, ale kromě Španělska v roce 1968 žádný z nich nezareagoval.
K rozmachu národních olympijských akademií došlo až s nástupem Juana Antonia Samaranche do čela Mezinárodního olympijského výboru v roce 1980. On začal se zásadními změnami olympijského hnutí. Na jedné straně zvedl závoru dosud tvrdě odsuzovaným jevům, jako byly komercionalizace olympijských her či účast profesionálů na nich. Na druhé straně pozdvihl mezi hlavní cíle mezinárodního olympijského hnutí program fair play, zejména boj proti dopingu, program sportu pro všechny a v neposlední řadě i olympijskou výchovu spojenou s pěstováním olympijské ideologie, hlavně filosofie a historie.
Po třech výrazných bojkotech olympijských her v letech 1976, 1980 a 1984 se mu právě návrat k základním olympijským ideálům měl stát nástrojem k opětovnému sjednocení mezinárodního olympijského hnutí. Na zasedání exekutivy MOV v Mexiku počátkem listopadu 1984 proto Samaranch obrátil pozornost k národním olympijským akademiím a vyzval jednotlivé národní olympijské výbory k jejich zakládání. Do konce osmdesátých let jich vzniklo 43 – mezi nimi i Československá – v devadesátých letech přibylo dalších šedesát a v současnosti jejich počet je 149.
Založení a činnost Československé olympijské akademie
Československý olympijský výbor schválil statut Československé olympijské akademie dne 13. dubna 1987. Oficiálně vyhlásil její ustavení předseda ÚV ČSTV a ČSOV Antonín Himl na slavnostním zasedání dne 30. května téhož roku za účasti předsedy MOV Juana Antonia Samaranche.
Československá olympijská akademie byla ustavena jako samostatná organizační složka ČSOV bez profesionálních pracovníků, z jehož rozpočtu byla též financována. Členství v ní bylo výběrové a podléhalo schválení ÚV ČSTV. Úkoly, kterými byla tehdy pověřena, lze shrnout pod prohlášení, že „vzniká jako vědecké, studijní, dokumentační a propagandistické centrum, které má přispívat k rozvoji olympijské myšlenky v naší vlasti“. Pro plnění stanovených úkolů byly zřízeny odborné komise – zprvu vědecko-studijní, dokumentační a propagační.
Oproti Klubu československých olympioniků a Klubu fair play, které od roku 1975 patřily ve svých oblastech mezi světové průkopníky, Československá olympijská akademie nevyrůstala na zeleném drnu, ale mohla využívat zkušeností svých starších sester. Měla se učit zejména v Bulharsku, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a v Jugoslávii.
Do čela nově ustavené Československé olympijské akademie byl jmenován Vladimír Černušák, místopředsedou se stal generální sekretář ČSOV Václav Hubička a tajemníkem Karel Procházka.
Vladimír Černušák v čele Československé olympijské akademie
O tom, kdo bude předsedou olympijské akademie nebylo sporu. Antonín Himl si poté, co byl v letech 1983-84 mluvčím bojkotu XXIII. olympijských her v Los Angeles ze strany socialistických států, chtěl vylepšit své renomé u Juana Antonia Samaranche, a proto od počátku trval na profesoru Černušákovi, jenž byl od roku 1981 členem Mezinárodního olympijského výboru pro Československo a tím pádem blízkým spolupracovníkem předsedy MOV. Navíc měl u něho jistotu, že bude respektována tehdejší linie komunistické strany v oblasti olympijského hnutí.
Vladimír Černušák to potvrdil i ve svém projevu na ustavujícím zasedání, v němž se zabýval „současnými problémy mezinárodního olympijského hnutí“. V podstatě celé jeho vystoupení se neslo ve znamení kritiky tehdejších snah otevřít olympijské hry profesionálním sportovcům a bylo spíše slovní ekvilibristikou, tak typickou pro tehdejší dobu.
Jako příklad lze uvést následující slova: „Medzi argumentmi v prospech tzv. ‚otvorených olympijských hier‘ je aj prirovnanie profesionálov s tzv. ‚štátnymi športovcami’. Možno robiť medzi nimi paralelu? Vrcholoví športovci v socialistických krajinách majú iste určité výhody (napr. možnosti tréningu, zdravotné zabezpečenie, možnosti na prípravu budúceho povolania, úhrada ušlej mzdy ap.). Tieto výhody, resp. príjmy, sú však značne menšie ako veľké obnosy, ktoré získavajú profesionáli.“
Nicméně Vladimír Černušák se v prvním roce existence Československé olympijské akademie jejímu řízení řádně věnoval. Spolu s tajemníkem Karlem Procházkou se zabýval hlavně organizačními a programovými otázkami. Co se týká její budoucí činnosti, prosazoval návaznost na cíle a programy Mezinárodní olympijské akademie a úzkou spolupráci s ní, s Mezinárodním olympijským výborem a s Olympijským muzeem v Lausanne.
Díky Černušákovým kontaktům mohli členové Československé olympijské akademie do rozdělení státu k 1. lednu 1993 přivítat na svých zasedáních dvakrát Juana Antonia Samaranche, jednou děkana mezinárodní akademie Otto Szymiczeka a jednou také ředitele lausannského olympijského muzea Jeana-Françoise Pahuda.
Famózní rozběh ČSOA
Počáteční nástup Československé olympijské akademie byl famózní. Už v červnu 1987 se z její iniciativy konal Běh Olympijského dne, který měl připomenout obnovení olympijských her dne 23. června 1896.
Následující rok 1988 se akademie podílela na přípravě světového kongresu Sport pro všechny. Na jaře téhož roku uspořádala Československá olympijská akademie seminář na téma Sport a umění spojený s výstavou v pražské výstavní síni ÚLUV (Ústředí lidové umělecké výroby), na podzim téhož roku v Bratislavě zasedání s tematikou Olympijské hnutí na začátku a konci 20. století.
Vznikly dvě nové komise, jednak legislativně-právní, která měla za úkol vypracovat nové stanovy Československého olympijského výboru pro období perestrojky, jednak komise kulturní.
To už ovšem byl Vladimír Černušák nucen řešit problémy československého sportu na vyšší úrovni a práce v Československé olympijské akademii se dostávala na druhou kolej. Po smrti předsedy ČSTV a ČSOV Antonína Himla na konci ledna 1988 vedl spolu s druhým místopředsedou Pavlem Klapušem obě organizace až do inaugurace Jindřicha Poledníka.
Změny po listopadu 1989
V listopadu 1989 přišla „sametová revoluce“ a po ní další zásadní změny v československém sportu. Rozpadl se Československý svaz tělesné výchovy a osamostatnil se i Československý olympijský výbor.
Slovenští sportovci požadovali výraznější zastoupení v olympijském hnutí a za přímé účasti profesora Černušáka připravovali ustavení Slovenského olympijského výboru. Avšak vzhledem k principu MOV „jeden stát – jeden národní olympijský výbor“ nakonec počátkem dubna 1990 místo výboru vznikla instituce s názvem Olympijská společnost Slovenska, jež však měla stejný cíl i stejnou náplň jako požadovaný výbor.
V té době už profesor Černušák stál zcela mimo Československou olympijskou akademii. Aby se zajistila kontinuita její práce, bylo třeba ustavit nové vedení. Stalo se tak na zasedání ČSOA v Bratislavě v květnu 1991, předsedou byl zvolen Jiří Kössl a místopředsedou Ján Grexa.
Než se však působení obou historiků olympijského hnutí projevilo na činnosti Československé olympijské akademie, došlo k rozdělení státu a vzniku dvou nástupnických organizací – České a Slovenské olympijské akademie.“
